Franz Mitscherling
Franz Mitscherling
narozen 25. června 1894
Zde je uveřejněn pohnutý osud mého německého pradědy, z něhož se nakonec stal náš malý Oskar Schindler. Franz Mitscherling byl za protektorátu nacistický funkcionář, ale v roce 1942 dostal rozum. V nynějším okrese Žďár nad Sázavou zachránil zatím nejasný počet českých civilistů před mučení gestapem, před věznicemi, před koncentráky a plynovými komorami. Když mu na to nacisté přišli, tak to nejdříve schytal od nich a po válce to před lidovým soudem zase schytal od Čechů. Hlavní jeho příběh už znám, ale než budu mít prozkoumané další zdroje a archivy, bude to práce na mnoho let. Tehdejší rozdělení na okresy v protektorátu bylo o něco rozdílné ve srovnání s nynějším okresem Žďár nad Sázavou. Ve svém okrese byl Franz Mitscherling nacistickým tajemníkem a v Karlově starostou.
Vezmu to od začátku. Na těchto stránkách se dozvídáme, že Mitscherlingovi přišli do Karlova (Libinsdorfu) z obce Růžová (Rosendorf), kousek u Děčína, kde žili už někdy od Přemyslovců. Tehdejší panovníci si zvali do pohraničí německé obyvatelstvo, aby se věnovalo řemeslům, která české obyvatelstvo příliš neovládalo. Takto žili moji němečtí předkové kousek od dnešního Děčína stovky let v kuse.
https://www.iereus.wz.cz/genea/richterovi.html
Uvedu ze stránek jen ty citáty, které naši rodinu přímo zajímají:
"Jak je známo, tyhle pohraniční kraje Čech byly osazovány osadníky z německých zemí už za přemyslovských králů, takže zdejší komunita se během staletí rozrostla a obyvatelstvo bylo německy mluvící. Rosendorf byla poměrně velká obec, po roce 1654 měla 45 čísel, v roce 1713 už 76 domů a v roce 1833 stálo 216 domů s 1386 obyvateli. A jak se jmenovali obyvatelé Rosendorfu? V zápisech najdeme převážně jména Guth, Fiedler, Hille, Keßler, Wurm, Zumpe, Fischer, Hegenbarth, Michel, Richter, Schubert, Baltzer, Becher, Bendel, Brehmer, Dietz, Dinnebier, Füger, Köpert, Kleinpeter, Kühnel, Mitscherling, Wagner. Mezi nejčastěji se vyskytujícími jmény rodin byla jména Schubert a Richter."
Jen si dovolím vsuvku, jak je ta naše země malá. V Rosendorfu byli sousedé našich Mitscherlingů také Michelové, kteří si později v Podmoklech (Bodenbach) zařídili továrnu na vynikající pianina. To už bylo ve 20. století. Mezi přímými potomky Franze Mitscherlinga je můj táta, rovněž Petr Pavlíček, nyní žije v Přibyslavi na Vysočině, který si v mládí vzal Jarmilu Pospíchalovou z nedalekého Modlíkova. Moje maminka z Modlíkova měla v Modlíkově příbuznou "tetu" Poulovou, která si vzala pana Vršníka až z dalekých Kralup a odstěhovala se tam za ním. Vršníkovi měli doma v Kralupech pianino Michel, které už nepotřebovali, a když jsem se jako malé dítě začal hudebně projevovat já, rodiče rozhodli, že o pianino z Kralup budou mít zájem a přestěhují ho k nám do Přibyslavi. Takže přes mou maminku z Modlíkova se k nám domů dostalo pianino Michel vyrobené rodinou, která v Rosendorfu žila s Mitscherlingovými, což jsou zas předkové mého táty. Kruh mezi oběma rodinami u Děčína a na Vysočině se uzavřel. Přes maminku jsem se dostal k pianinu, které souvisí s dědou mého táty.
"A teď se přesuneme zpět na Českomoravskou vysočinu do Karlova. Jméno téhle vesnice je zmiňováno už v roce 1457, kdy tady byl řádem cisterciáků kláštera ve Žďáru založen dvůr nazývaný Karlshov (Karlshof), česky Karlov (doslova Karlův dvůr). Když císař Josef II. rušil kláštery, byl v roce 1784 zrušen i tento a dvůr Karlshof osiřel. Po pěti letech v roce 1789 byl dvůr osídlen novými osadníky. K tomu došlo zásluhou krajského hejtmana Karla z Libinu a těmi osadníky bylo dvacet německých rodin ze severočeského Rosendorfu. Obec byla na paměť hejtmana z Libinu pojmenována Libinsdorf. V matrikách jsou uváděny obě verze jména obce podle toho, jaký farář zrovna životní událost zapisoval. Můžeme v nich najít převážně Libinsdorf, ale také Karlov nebo Karel."
Konec citátů ze stránek. Rodokmen Mitscherlingů mám zpracován od Kryštofa Mitscherlinga, který se v roce 1732 ještě narodil v Rosendorfu, v Růžové. Tam se narodil ještě jeho syn František roku 1776, ale Kryštof už umírá v Libinsdorfu, v Karlově č. 23, 21. července 1801, což byl náš dům, kde mí němečtí předkové žili až do konce II. světové války. Tam se ještě narodila moje babička Edeltruda a v Karlově chodila do německé školy. My se zaměříme pouze na příběh Mitscherlingů v Karlově během II. světové války. 25. června 1894 se v Karlově, č. 23 narodil můj praděda Franz Mitscherling, oženil se s Marií Markovou původem z nedaleké Polničky. Nejlépe pradědův dramatický příběh shrnul v rozhovoru můj strejda Fanda, bratr mého otce, s tetou Helenou, který má momentálně o mém pradědovi v naší rodině ty nejpodrobnější informace. Rozhovor uvádím zde:
https://on.soundcloud.com/6VEkp66Xquw2jW6f6
Netřeba nic dodávat, příběh je kompletní skrze tento rozhovor! Já se však musím do budoucna zaměřit na další podrobnosti, které se ještě dají zjistit a které v rozhovoru nezazněly. Musím prozkoumat fond MNV Karlov a také Archiv obce Karlov, spolu s inventářem MNV Karlov, Státní oblastní archiv v Praze a další zdroje, na které jsem dostal kontakt. Krom toho o Pardubickém gestapu byly napsány jisté diplomové práce, ze kterých právě můj strýc čerpal. Musím si je sám opatřit a prostudovat. Jedna zajímavost mě také potěšila, dokud v Karlově byli živi pamětníci mého pradědy Franze, tak ti nám při každém osobním rozhovoru byli schopni do očí říct: "Vždyť on nikomu neublížil!" A nedávno mi pan Kružík ze Státního okresního archivu Havlíčkův Brod napsal tohle:
"Právě ve fondu ONV Chotěboř se nacházejí i spisy trestní nalézací komise ONV, které jsou pramenem k poválečnému retribučnímu procesu. Trestní nalézací komise byly zřízeny podle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti a měly za úkol prošetřovat a trestat některá méně závažná provinění spáchaná v době okupace. Prohledal jsem spisy této komice při ONV Chotěboř, ale jméno Vašeho pradědy Franze Mitscherlinga se v nich nevyskytuje."
Však víte, jak po válce vypadaly lidové soudy. Na městském výboru visela cedulka např.: "Kdo chce dělat soudce, ať se dostaví na úřad." Samozvaní soudci nemuseli mít žádné právní vzdělání a vyřizovali si s lidmi vlastní účty. Zmapované jsou osudy předních umělců, kteří byli křivě obviněni ze spolupráce s nacisty a čekal je žalář, ostrakizace, smrt... Což teprve praděda Franz, který do určitého času skutečně členem NSDAP byl. V těchto dnech mého pátrání netuším, jestli u lidového soudu s pradědou Franzem se nestalo to, co se v jiných případech žel stávalo. Z jiných měst jsou zaznamenány případy, kdy lidoví soudci se sami chtěli zbavit nepohodlných svědků, kteří by je v budoucnu mohli usvědčit z válečných zločinů a podobně. Také mohl lidový soud s pradědou Franzem mít čistě zištný důvod. Franz byl velice zámožný, v Karlově dělal starostu, měl tam statek, služebnictvo, hospodu... A ty pozemky, které se táhnou od Dářka ke Karlovu, kde je dnes rekreační oblast, byly všechny jeho vlastní. Na dnešní poměry by to byl velice bohatý člověk, ale v roce 1945 o všechen majetek přišel. Tím pádem o tento majetek přišla i jeho česká manželka Marie Marková a s ní též moje česko-německá babička Edeltruda. Však zájem na Franzově odsouzení mohli mít i ti Češi, co udávali na gestapo, ale Franz jejich udání spálil v kamnech. Co kdyby se poté jejich sousedé dozvěděli, že nějaký udavač je chtěl zlikvidovat, ale nevyšlo mu to?
Můj úkol do budoucna bude předně zjistit, jestli u lidového soudu nebyl zaznamenán počet Franzem zadržených a spálených udání, které měl praděda předat na gestapo a nepředal. Mohl bych si tímto udělat konkrétnější představu o počtu zachráněných lidí. V té době totiž takové udání na gestapu znamenalo pro člověka v podstatě rozsudek smrti. A dlužno dodat, že praděda neudával nikoho, v jeho okrese, kde on byl tajemníkem, rodilí Češi udávali rodilé Čechy. Praděda měl za úkol udání shromažďovat, a když měl nějaký balík, tak ho měl za úkol doručit na gestapo. Jenže on si vzal svědka a shromážděná udání spálili v kamnech. Hynek Jurman v knize Stíny v nás píše o generálu Lužovi a tam je zmíněn jeden takový příběh, kdy se u nás na okrese udání na gestapu rovnalo rozsudku smrti. V Hřišti paní hostinská Marie Němcová vyprávěla Lužovi a Korešovi, jak přišla o manžela Václava Němce. Ten byl zatčen kvůli letákům, protože ho udali opilec Táborský z Vojnova Městce a ten to řekl udavači Zvěřinovi. Když to zkrátím, pan Václav Němec šel do vyšetřovací vazby v Německém (Havl.) Brodě, tam byl bit, pak putoval do Litoměřic, do káznice v bavorském Ambergu, pak byl vězněn v Brně, nakonec se dostal do Osvětimi a tam zemřel 16. 3. 1943 v plynové komoře. Za protektorátu bylo členění na okresy jiné, než jaká je rozloha dnešního okresu Žďár nad Sázavou, kde předně praděda působil jako nacistický tajemník. Ale dnes je jisté, že v této oblasti žijí od 40. let 20. století jednotlivci a jejich potomci, kteří by bez zásahu Franze Mitscherlinga zemřeli rukou nacistů. Ty rodiny už dlouhodobě žijí a nikdo z nich pravděpodobně vůbec netuší, že jim praděda svým zásahem zachránil holý život a tím i život jejich dnešních potomků. Ale v tomto stavu neznám konkrétní jména a počty. Škoda, že ty rodiny dnes nemůžu přímo vyhledat!
Z jiných zdrojů jsem četl o rodilých Češích všude v protektorátu, kteří fungovali jako konfidenti gestapa a za svoje osobní výhody udali každý z nich až stovky ostatních lidí, čímž je odsoudili k smrti. Ze svědectví rodiny mého spolužáka jsem se dozvěděl, že gestapo v jistém okrese muselo vydat nařízení, aby si Češi svým udáváním na gestapu nevyřizovali svoje sousedské spory, protože pak je úřad zahlcený a nemůže se věnovat vážnějšímu pátrání a vyšetřování. Německá babička mého kolegy z práce, která žila v západním pohraničí Česka, zase popisovala, jak jejich okresní nacistický tajemník vůbec taková udání nechtěl přijímat. Když porovnám svého Franze Mitscherlinga s Hubertem Habermannem, jehož osud byl i zfilmován, mají ve své životní tragédii hodně společného. Když Franze přirovnám k Oskaru Schindlerovi, tak Oskar Schindler dopadl dost dobře. Schindler dostal rozum už cca od roku 1940, u nacistů mu podvratná činnost nakonec prošla a po válce mu zase vše důležité prošlo hlavně u zachráněných Židů. Ti jej do konce života podporovali v jeho neúspěšném poválečném podnikání a nakonec ho z vděčnosti pohřbili v Jeruzalémě na hoře Sion, kam za jeho památkou jezdí dodnes. Můj praděda to štěstí neměl. Podle zdrojů dostal rozum až cca v roce 1942, těžko říct, jaké myšlenky ho k tomu vedly. U nich v okrese byla tehdy situace v něčem méně dramatická, než přímo v Reichu nebo někde na frontě. Každopádně v roce 1942 nic nenasvědčovalo tomu, že by nacisté mohli válku prohrát a být po válce odsouzeni. Proto je dobře, že Franz včas dostal rozum a otočil. Někteří nacisté nedostali rozum ani desítky let po válce do jejich nejdelší smrti. Možná by Franz i někam utekl, kdyby věděl, že po válce to koupí právě od Čechů, kterých zachránil dost. Opravdu paralela s Hubertem Habermannem. Dnes Franz nemá ani svůj hrob.
Z mnohých českých okresů na konci války se zachovala četná svědectví o tom, že skuteční nacisté na našem území, a jejich němečtí přisluhovači, ve velkém množství páchali sebevraždy, anebo se Sovětům či Američanům zcela vzdávali. Těch nacistů, co chtěli do posledního muže bojovat, bylo minimum. Ještě musím později psát o událostech z mé rodné vesnice. Potom tady byli němečtí civilisté, kteří žili na našem území bezkonfliktně stovky let. Mezi nimi byli otevření anti-nacisté, anebo jen prosté rodiny, které se za války obvykle nijak proti Čechům neprovinily. Možná právě proto obyčejní němečtí civilisté, včetně dětí, kojenců, nemocných, ale také vzdělaných a inteligentních, neočekávali, že by na ně mohlo po válce dopadnout zlo, pokud si byli vědomi své bezúhonnosti. Ale přesto dopadla na tyto všechny kolektivní vina včetně anti-nacistů! Kolektivní vina nikdy v historii lidstva nepřinesla opravdovou a objektivní spravedlnost, to chci zdůraznit. Kolektivní vina slouží pouze k vybíjení lidských pudů a vášní, zpravidla zasahuje viníky společně s bezúhonnými. Později sem musím psát o odsunu německých obyvatel z našeho okresu, který je dnes do detailu zmapován.
Poblíž Hamburgu nakonec vysídlený praděda Franz dožil po dlouhém a těžkém věznění v nejhorších podmínkách na Mírově, na Borech a nakonec v Leopoldově. Od roku 1998 dodnes jezdívám několikrát do roka koncertovat do Hamburgu do těch největších sálů. A já vždy vystoupím na pódium, podívám se do lidí a představím si, jak tam Franz sedí a je hrdý na to, že mi může chodit na všechny koncerty ve městě.
Tady jsou vzácné dobové fotky, než najdu a zpracuji další prameny s podrobnostmi o Franzově životě:
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1675960577
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1675960595
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1675960589
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1675960605
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1675960608
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1675960647
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1675960618
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1675960629
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1675960637
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1675960652
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1675961392
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1675961482
Mám za sebou výlet do Leopoldova, kde byl Franz krutě vězněn pouze na základě kolektivní viny, která se po válce uplatňovala. Kolektivní vina si nevybírá, jestli člověk za něco může, nebo nemůže. Leopoldov byla nejhorší československá věznice, kam chodili političtí vězni k likvidaci. Zato měl Franz velice slavné spoluvězně. Úzkost mě chytila už při samotném příjezdu k věznici. Fotit se tam nesmí a parkoviště je vyhrazené pro návštěvy vězňů, tak jsem si počínal podle hesla Návštěvníků: Hlavně nenápadně! Obešel jsem a nafotil celý hvězdicový objekt, ale přes zeď je máloco vidět. Znám jednoho plukovníka ve výslužbě, který byl služebně uvnitř věznice a říkal mi, že i dnes to tam uvnitř vypadá pořád hrozně. Viděl jsem i vlakovou zastávku, kam předpokládám, že moje babička Trudi přijela za svým tátou do vězení na návštěvu, rozloučit se s ním a ukázat mu jeho vnuka, malého strejdu Fandu. Strejda Fanda se byl u věznice podívat ještě teď nedávno, kdy už je důchodce, a vyprávěl mi, jak vlastního dědu viděl 15 minut poprvé a naposledy v životě. Ve fotoalbu jsou úvodní fotky z náměstí v České Třebové, kde jsem si po cestě dával pauzu:
https://www.rajce.idnes.cz/houslicky1/album/leopoldov
Narazil jsem na další neznámý příběh, aby bylo jasnější, že ne každý člen nacistické strany musel následovat slepě svého Führera. Vlastně by mě to nemělo překvapit, když i ze svého vlastního okolí znám bývalého vysokého člena KSČ, který vstoupil do strany čistě kvůli osobnímu hmotnému prospěchu a pak ještě ve straně prováděl diverzní činnost.
Ještě jeden postřeh z mého života: Od mládí jsem byl vyučován o nacistických obětech z našeho českého území, byli mezi nimi lidé všeho druhu, kteří nezapadali do nacistické nauky o čisté rase a ideologii. Jen jednu skupinu lidí jsem pro sebe objevil až nyní v dospělosti. Častokrát jezdívám koncertovat do Berlína, občas hrajeme i v Tempodromu. Byl jsem se v jeho okolí projít a narazil jsem na ruinu bývalého vlakového nádraží, ze kterého vznikl válečný památník. Na pomníku jsem se dočetl, že odtud odjížděly transporty do koncentračních táborů, ale v dobytčácích byli rodilí Němci, kteří se provinili pouze tím, že z různých důvodů nesouhlasili s nacismem. Proto se dnes stále podivuji některým Čechům, kteří i v dnešní době hlásají kolektivní nenávist ke všem dnešním Němcům. Musel jsem se v určitém svém věku naučit rozlišovat mezi Němci a nacisty. Němec nemusel být pouze nacista a nacistům mohli případně sloužit příslušníci všech možných národů. Tak jakápak kolektivní vina?
Na dalších podrobnostech o Franzi Mitscherlingovi budu průběžně pracovat, je to běh na dlouhou trať.