Václav Glozl
Václav Glozl
Můj praděda Václav Glozl přežil ve svém mládí takové hrozné utrpení, že já do své nejdelší smrti nepochopím, jak něco takového může člověk vůbec přežít. Zkusím jeho život popsat trochu chronologicky, ačkoliv z vyprávění jeho potomků se leckteré podrobnosti jeho života ztratily. Nikdo z jeho potomků nebyl natolik kulturně na výši, aby jeho pohnutý příběh natočil nebo zapsal. dnešní organizace Paměť národa by za tak silný příběh byla moc ráda, ale co budou dělat s torzem, které z příběhu zbylo? Navíc můj praděda Václav je mi z předků nejbližší. Zdědil jsem po něm tak moc osobních vlastností, až to vypadá, jako by jeho život pokračoval v tom mém. A to Václav zemřel pět let před mým narozením a v dětství jsem o něm skoro ani neslýchal. Kdybych věřil v převtělování duší, tak bych byl náchylný věřit domněnce, že Václav jsem já ve svém minulém životě, a že po smrti jsem se vrátil do rodiny jako syn své milované vnučky. Pro Václava byla jeho rodina opravdu životně důležitá. Ale zanechme fantazií! Mám s Václavem tolik společného a není se čemu divit, níže se k tomu ještě vrátím. V genetické linii od Václava přes mou babičku a matku jsem já jeho opravdu první mužský potomek, proto máme tolik společného.
Rodokmen Václava Glozla mám zpracovaný až někam do 18. století, bylo by to na delší povídání. On sám se narodil v Dobré u Přibyslavi a celkem jich bylo doma 11 sourozenců včetně těch, kteří se nedožili dospělosti. Václav se narodil 14. září 1892 a zemřel v červenci 1975, což mě jeho dlouhověkost překvapuje, když měl z prožitého utrpení trvalé následky na těle i duši a nikdy se z toho nezotavil.
Po konci první světové války se Václav dostal do ruského zajetí na dalekou Sibiř. Ale my si už nepamatujeme, jakým způsobem se tam dostal a proč. V celém jeho následujícím příběhu jsou bílá místa, která jsem od pamětníků už nedokázal zrekonstruovat. Až moje dcera Lenka nedávno vypátrala, kde údajně ležely tyto zajatecké tábory, píše se o nich na anglické Wikipedii:
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Sretensk_prisoner_of_war_camp
Byly to tábory až daleko za Bajkalem. Z těch míst k nám domů je to podle mapy po silnicích něco okolo 8000 kilometrů přes celou nehostinnou Sibiř. Na mapě to vypadá takto:
Ale musím podotknout, že opravdu nemůžeme ověřit, jestli Václav nebyl na Sibiři v jiném zajateckém táboře a z jiných důvodů. Navíc se některé názvy po sto letech změnily a na mapě jsem je nenašel. Václavův tábor měl být pracovní, měli tam zimu, málo jídla a dřinu s lopatou a krompáčem. Hygiena a zdravotní péče žádná. Úmrtnost tam musela být vysoká, protože Václav popisoval, jak se bachaři vyloženě bavili mučením a zabíjením vězňů. Například si bachaři namátkou vybrali jednoho zajatce, přivázali ho ke stromu, chrstli na něj kbelík vody a nechali ho zmrznout. Ten přivázaný volal o pomoc a když mu šel druhý člověk pomoci, tak tam bachaři přivázali i toho druhého. Domnívám se, že bachaři byli bolševici, protože Václav měl poté k bolševikům krajní odpor, kterým se v životě netajil. Možná ten tábor a zajetí souviselo s bolševickou revolucí, což by také dávalo smysl. Po bolševické revoluci se v Rusku rozmohl hladomor a občanská válka. Navíc režim pronásledoval a věznil řadu cizinců, protože každý cizinec byl pro režim hned podezřelý z případné podvratné činnosti. I tohle mohl být důvod, proč byl Václav uvězněn v šílených likvidačních podmínkách.
No a nakonec se Václavovi podařilo ze zajetí uprchnout! On utekl ve skupince několika vězňů, každý musel utíkat jiným směrem, aby je pronásledovatelé nechytili dohromady. O osudu těch ostatních utečenců už se samozřejmě nikdy nic nedozvěděl. Moje dcera Lenka říkala, že pravděpodobně tábor nemusel být ostře hlídaný, poněvadž útěk v zimě do nehostinné Sibiře se pro uprchlíka rovnal jisté smrti. V té části Sibiře se mohou vyskytovat rekordní mrazy až do -50 stupňů. A když nemáte potřebné oblečení, obuv, žádné jídlo, a před vámi jsou vyšší tisícovky kilometrů nehostinnou krajinou, kde žije i divoká zvěř, tak v podstatě nemáte šanci přežít. Však taky Václav uprchl z tábora v zimě a pamětníci vyprávějí, jak měl navždy na tvářích a ušních boltcích fleky od omrzlin, které utrpěl. Když jsem restauroval Václavovy černobílé fotografie a umělou inteligencí je nechal obarvit, fleky na tváři pochopitelně vidět nejsou, ale nebudu odbočovat. Mám i hypotézu, proč Václav ze zajetí uprchl zrovna v zimě, ale ta hypotéza se nedá ničím dokázat: Pokud měl Václav ve své cestě zamrzlý Bajkal, tak přejitím zamrzlého jezera, které nemusel v létě obcházet, si mohl ušetřit třeba i dalších 1000 kilometrů navíc, možná i více, vzhledem k terénu, který je okolo jezera.
Jakmile Václav utekl ze zajetí do nehostinné krajiny, po čase se dostal k osamělému stavení, kde žila jedna starší vdova. Vůbec byl zázrak, že se ho nebála, když on u ní doma ruštinou s českým přízvukem žádal o pomoc! Cizí mladý kluk ve vězeňském mundúru. Ona se ho opravdu nebála a pomohla mu tak, že mu v podstatě doslova zachránila život. Jinak by jeho příběh určitě vyhasl a dnes bych ani já o něm nemohl psát. Vdova dala Václavovi oblek po svém zesnulém manželovi, který se do mrazu lépe hodil a nebyl tak nápadný jako vězeňský mundúr. Dala mu najíst a na cestu mu dala čerstvý pecen chleba do nějakého asi ručního zavazadla. Vysvětlila Václavovi, jak vypadá okolní terén, kde najde trať, jakým směrem je nádraží a podobně. Už se však ve vyprávění pamětníků nedochovala jména lidí a názvy obcí, kudy Václav putoval. Tady máme bílá místa. Václav na její radu u trati po čase odchytil nákladní vlak. Na vagónech byly jakési schůdky a nad nimi stříška, kde Václav mohl skrytě cestovat. Jen si musel dávat pozor na spánek, protože při stání ve stanici by ho mohli lehce objevit jako podezřelého cizince a opět zatknout. Byla přece občanská válka a každý cizinec byl pro bolševický režim podezřelý. Václav vyprávěl, jak se vlakem nejdříve dostal na nějaké nádraží, kde náklaďák zastavil a Václav se musel nenápadně dostat do jiného vlaku, aby mohl pokračovat dál. Jenže jak byl na nádraží mezi lidmi, jeho čerstvý bochník chleba od vdovy tak moc voněl, že mu ho lidé okolo chtěli ukrást. Byl přece v Rusku tehdy hladomor. Václav viděl, že proti němu stojí přesila, tak ve strkanici přehodil tašku s bochníkem přes stojící vagón na druhou stranu, kde lidé nestáli. Mezitím se musel rychle proplazit pod vagónem na druhou stranu za bochníkem. Tak se Václav zbavil svých lupičů, popadl bochník a schoval se do druhého nákladního vlaku, který se údajně už rozjížděl. Tak se opět zachránil od smrti hladem, ale ještě zdaleka neměl vyhráno.
Na cestě ho potkaly nemalé útrapy a nemohl pořád jen cestovat schovaný v nákladním vlaku. V pusté sibiřské krajině žili medvědi a jiné šelmy. Václav popisoval, jak například prchal před medvědem. Neustále mu od šelem hrozilo nebezpečí, kdykoliv se ocitl v otevřené krajině. Ve dnech, kdy Václav už dlouhodobě trpěl hlady, si opatřil pokrm různým improvizovaným způsobem. Například uviděl na louce sedící hejno ptáků. Vzal si kámen, hodil jej do hejna a jednoho ptáka zasáhl. Toho se poté rozhodl syrového sníst, z čehož ovšem dostal silné bolesti břicha. Anebo když putoval už v jarní a letní krajině, tak si dokázal svépomocí rozemlít kamenem natrhané obilné klasy. Vzniklou drť, která měla k mouce daleko, sice snědl, ale směs z něj velice rychle vyšla i s krví.
Václav popisoval názvy obcí, kterými procházel, ale žádný konkrétní název se v rodinném vyprávění nedochoval. Předpokládáme, že musel mezi lidmi ve vesnicích prosit o pomoc ohledně potravin, ale tím se vystavoval možnému zatčení, když bylo každému jasné, že on není rodilý Rus. Možná měl Václav intuici na lidi, kteří ho nezradí a mohou mu pomoci. Každopádně popisoval, kolikrát byl během svého cestování pronásledovaný. Václav se nakonec vrátil v zuboženém stavu do své rodné Dobré. Když uprchl ze zajetí, byla zima, a když se vrátil do Dobré, bylo tam už po žních.
Chudák Václav měl z celého utrpení následky na těle i na duši. O jeho omrzlinách už jsem psal, ale později z podvýživy začal ztrácet i vlasy a zuby. Jeho duše se z utrpení také nikdy nevzpamatovala, ačkoliv Václav zemřel až v roce 1975. Tehdy nebyly zdaleka tak dobré léky na bolavou duši, jako jsou dnes, takže člověk musel depresemi a úzkostmi neustále trpět, anebo do sebe cpát sedativa, která však neléčí, jen následky tlumí. Václavova dcera, moje babička Jarmila, vyprávěla, jak někdy měl Václav natolik špatné spaní, že v noci během spánku roztrhal povlečení u peřiny. Očividně se mu muselo zdát o sibiřském utrpení. A nyní se dostaneme k zajímavému vědeckému výzkumu.
Odborníci neurologové tvrdí, že hrůzy zažité například za války, se mohou zdědit do mozku potomků i po několika generacích. A tak by dávalo všechno smysl. Já jsem totiž Václavův první mužský potomek v linii přes mou babičku a mámu. Proto jsem po něm podědil tolik jeho vlastností, mimo jiné chemickou nerovnováhu v mozku, která mi od dospívání způsobila dlouhodobě neléčené deprese a úzkosti až do mých 35 let, kdy si mě konečně vzali do péče odborníci a pomocí kvalitních léčiv dnešní vyspělé medicíny mě tohoto utrpení zbavili. Podrobně o tom mluvím na svých prvních stránkách v kapitolách "Svědectví" a "Zlé zkušenosti." Tady se k tomu podrobně vracet nemusím. Krom toho jsem geneticky namíchán s mou babičkou Edeltrudou Pavlíčkovou, rozenou Mitscherlingovou, přes tátovu linii, která si kvůli 2. světové válce také vytrpěla svoje. Pak jsem si na ní všiml jejích celoživotních neléčených úzkostí. Vzhledem k tomu, že můj život se nejvíce podobá pokračování Václavova života, tak mým duševním vyléčením z depresí a úzkostí si připadám, že takto bylo konečně definitivně uzavřeno a odstraněno Václavovo utrpení následkem 1. světové války. Jakoby ve mně byl Václav konečně uzdraven a došel pokoje. Aspoň díky pradědovi rozumím lépe sám sobě. Následky ze Sibiře už jsou definitivně minulost. Dnes, když jdu Václavovi dát svíčku na hrob, tak si připadám, jak kdyby v hrobě leželo moje minulé já. Pravda je, že i já mám na duši následky přes veškerou účinnou léčbu. Kdo jste četli moje první stránky, je vám jasné, co jsem si vytrpěl během vlastního života. I mně se může stát, že začnu ze spaní křičet a bušit pěstí do nábytku okolo. Anebo během divokého snu švihnu s sebou z postele dolů na zem a ještě se uhodím do hlavy o stolek. Ale pravda je, že mně se tohle stává řidčeji než jednou za uherský rok.
Praděda Václav byl i vynikající muzikant, uměl hrát na trubku a v Přibyslavi hrával na zábavách lidové písničky. Možná hrával i svatby a pohřby, to se mi nepodařilo zjistit. Ještě odbočím k tomu, že já po něm podědil i hudební talent, další porci hudebního talentu jsem dostal z tátovy strany, proto jsem byl od narození hudebně tak moc napřed a v této branži jsem relativně hodně dokázal. Mluvím o tom ve svém video-rozhovoru na prvních stránkách a zmiňuji se na úvodní straně. Tady to opakovat nemusím. Jak Václav hrával v Přibyslavi na zábavách lidové písničky, tak si tam poprvé všiml své nastávající manželky Františky Horké. Ta pocházela z Přerova, její matka také, a Františka pracovala ve Vídni jako slečna na hlídání dětí. Takže byla zvyklá z Vídně na úplně jiné poměry, než někde na vesnici v Dobré či v Přibyslavi. Už jen to, že byla v Přibyslavi na zábavě úplně první holka, co tam přišla oblečená v kalhotovém kostýmu. Možná i tím na sebe Václava upozornila. Navíc velice moderně i smýšlela a později, jak budu psát, během 2. světové války měla pro strach uděláno. A jak se Františka Horká z Přerova a Vídně dostala do Přibyslavi? Ti Vídeňáci, u kterých ona pracovala, měli totiž v Přibyslavi nějaké příbuzné, za kterými jezdili na návštěvu i s Františkou. Známí říkali Václavovi, ať si hlavně nemyslí, že taková holka na úrovni za ním odejde někam na vesnici. Říkali mu, že na ni nemá. Ale znáte to, jak se rádci mohou někdy mýlit. Františka Horká se nakonec stala mou prababičkou. Narodila se 15. prosince 1904 v Přerově a zemřela 13. dubna 1964 v Dobré 14. Těmto manželům se narodily nejdříve tři dcery, první Františka, které jsme celý život říkali Fanynka, druhá Vlasta a třetí moje babička Jarmila. Poté se manželům Glozlovým narodili ještě dva synové, ale ti umřeli v dětském věku na černý kašel. Pamětníci vyprávěli, jak po smrti svého syna vzal Václav do ruky malou, bílou, dětskou rakev a nesl ji pěšky do Přibyslavi do kostela. Úplně to vidím živě v barvách, ač jsem u toho nebyl, a může mi to ještě dnes urvat srdce, když kráčím z Dobré tou samou cestou. Dětské hroby jeho synů byly v Přibyslavi někde u hřbitovní zdi, ale o mnoho let později Fanynka rozhodla, že ty hroby nebudou dál držet, takže dnes už tam nejsou a na jejich místě leží někdo jiný.
Moje prababička Františka Glozlová, rozená Horká, ta se ničeho nebála a byla velice pokrokovou ženou, jako později její dcera, moje babička Jarmila. Františka prokázala největší odvahu za 2. světové války. Tehdy byla praxe taková, že za protektorátu a za války se musela odvádět ze statků zvířata pro potřeby nacistů, takže lidé se snažili podplácet přibyslavské četníky, aby mohli chovat nějaká zvířata načerno. Tak museli odvádět zvířata na válku moji pradědové z Dobré a z Modlíkova. No a Františka Glozlová se nebála chovat načerno například pašíka a stejně tak načerno uspořádat zabijačku. To nebyla legrace, za to mohl být ve válce trest smrti! Jenže Václav byl už po zážitcích ze zajetí natolik duševně úzkostlivý, že už k zabijačce odvahu neměl. Během noční tajné zabijačky utekl někam daleko za vesnici a nechal manželku s dcerami všechno odpracovat. Vrátil se až ráno, když bylo všechno hotovo. A takovému praseti při tajné porážce se vařily různé tlumící byliny, aby bylo omámené a pokud možno vůbec nekvičelo. Možná právě proto měl praděda Václav u sebe doma v podnájmu četníka Ondřeje Otevřela s rodinou. Ondřej Otevřel sice naoko sloužil nacistům, ale ve skutečnosti skrytě pomáhal ohroženým Čechům.
Další odvahu Františka projevila při černém převozu potravin napříč republikou. To si takhle odložila svůj kalhotový kostým, vzala si dlouhou sukni a s dcerami jakoby jela na návštěvu do rodného Přerova za rodiči. Přitom v dlouhé sukni například pašovala máslo pro své rodiče a odtamtud si zase do Dobré přivezla řepu cukrovku, kterou pak doma pěstovala na cukr. Lidi z vesnice kdysi říkali, že ten Václav musí být asi pod pantoflem, když mu žena jako první na vesnici nosí kalhoty. Ale ve skutečnosti on ji měl nadevše rád a celá rodina pro něho byla vždy na prvním místě. Nakonec Františka zemřela, když jí bylo pouhých 59 let, protože byla diabetik. Je to smutné, když člověk ví, že dnes by ji mohli lehce léčit a výrazně jí prodloužit život. Václav byl potom bez Františky opravdu nešťastný a tak se mu stýskalo, že například vzal ze skříně její šaty, rozložil je na posteli a objímal je.
Když se vrátím do 2. světové války, k Václavovi se váže ještě jeden jeho zážitek, který souvisí s tragickou událostí ohledně generála Luži. Příběh generála Luži byl už mnohokrát zpracován a v Přibyslavi je Luža jako místní celebrita. Zasloužil se o to hlavně Lužův syn, který o svém otci mluvil nekriticky a vybudoval mu určitý kult osobnosti. Jenže já se kloním spíše ke kritickým badatelům kteří poukazují na fakt, že generál Luža nepomohl odstranit ani jednoho nacistu, navíc kvůli jeho vrstvení chyb nakonec v Hřišti a v Přibyslavi zbytečně zemřela řada českých občanů. Takto tragicky zemřel i Ondřej Otevřel, který bydlel u mého pradědy Václava v podnájmu i se svou manželkou a malou dcerkou. Nedávno se o Václavu Glozlovi a jeho dceři Fanynce objevila zmínka v článcích od pana spisovatele Jurmana. Tady si je můžete přečíst:
https://medium.seznam.cz/clanek/hynek-jurman-general-padl-ve-hristi-smrt-pred-80-lety-89405
https://medium.seznam.cz/clanek/hynek-jurman-general-luza-se-prozradil-naivne-sam-90212
Zde uvedu chronologicky citáty z knihy Stíny v nás od Hynka Jurmana, které se vážou k naší rodině a rodině Otevřelových žijících u pradědy v podnájmu. Ale kdo chce znát víc, případ je v knize rozpitván do detailů:
"Luža a Koreš vyšli z lesa od Žižkova Pole, na zádech nesli batůžky a zčernalé ešusy. Generál měl na sobě kabát, klobouk a vysoké šněrovací boty, Koreš šel v polobotkách. Pan Glozl z Dobré pracoval zrovna s rodinou na svém pozemku, i v dešti přeorával bramborové pole a neznámí ho upoutali. s těmi ešusy byli strašně nápadní, hospodář je okamžitě měl za nějaké uprchlíky a divil se, že jdou za bílého dne tak veřejně a bez obav. Oslovil je proto rusky, ale oni kupodivu odvětili dobrou češtinou a ptali se na cestu do Hřiště. Pan Glozl jim poradil a ještě doporučil, aby se vyhnuli letišti." "Starosta teď dostal strach, a rozhodl se zajít do hostince a dát jim vyplnit policejní přihlášky. Listonoši je pak může svěřit se zpožděním, ti lidé budou dávno pryč a sám tak bude krytý. Radí se ještě s rolníkem Krejčím, co má podniknout, aby nikomu neuškodil. Rozhodl by se jinak, kdyby se Koreš nevyptával zrovna na to letiště? Mohly se osudy změnit, kdyby se pan Glozl nezmínil o letišti a nepřivedl tak Koreše na nápad něco zjistit?" "Od které doby se četníci bojí? směje se Honzová a navrhuje, ať se četník jen projde kolem hospody, že se možná cizinci ztratí a on nebude muset zakročit. Navrátilovi se rada nelíbí a volá od starosty na přibyslavskou stanici, kde žádá vrchního strážmistra Bohuslava Mečíře o posilu. Jmenovitě se ptá po Otevřelovi." "Mečíř zatím telefonuje z kanceláře obecního úřadu na četnickou stanici a žádá strážmistra Hörnera, aby do hostince vyslal soudní komisi, že tam jsou dva zastřelení cizinci. Hörner a Otevřel pak komisi obstarali." "V té době byli na četnické stanici v Přibyslavi zařazeni vrchní strážmistr Bohuslav Mečíř, štábní strážmistr Josef Navrátil a strážmistři Stanislav Kunderka (1912 - 1944), Ondřej Otevřel (1912 - 1944), Jiří Hörner a Josef Verner." "Ondřej Otevřel bydlel v nedaleké vesničce Dobrá u Glozlů v č. 14, zrovna u těch, kteří před časem vysvětlovali Lužovi jeho poslední cestu. Ivo, tak já jdu do služby, zavolal na svou dvouletou dcerku. Původně měl mít volno, ale nastoupí za Navrátila. Spěchá, bramborový guláš ani nedojí. Dcerka přiběhla, táta ji zvedl do náruče, dal jí pusu a šel. Viděla ho naposledy... Otevřel a Kunderka byli odpoledne v obchůzkové službě. Hörner držel pohotovost na stanici." "Nakonec byl napaden v chodbě Ondřej Otevřel, jenž měl službu v biografu a teď se vracel na stanici. Snažil se bránit, ale marně. Zajatci v kuchyni, Hörner a Sojka, slyšeli rány, nadávky a také plácání jeho gumového pláště o zeď. Zadržení byli podle vzpomínek Bedřicha Vokurky hned fackováni." "Marně prosil strážmistr Ondřej Otevřel, že má rodinu, že ve Hřišti nebyl a že se hned přidá k partyzánům." "Po krátkém tichu byli strkáni po schodech Mečíř, Kunderka a Otevřel. Ti už věděli, co je čeká, a tak se zoufale i se svázanýma rukama bránili. Otevřel měl ruce rozedřené od drátu, jímž byl spoután. Podle rodiny Vokurkovy marně nabízel své síly ve prospěch odboje. Opět zarachotily výstřely a Hörner na sobě ucítil váhu těl svých druhů." "Po chvíli zavolal o pomoc, ale nikdo se neozval. Odvalil tedy ze sebe těla Mečíře a Otevřela a pokusil se ze sklepa uniknout." "Na uhlí byla nalezena mrtvá těla vrchního četnického strážmistra Bohuslava Mečíře a četnických strážmistrů Ondřeje Otevřela, Stanislava Kunderky a Karla Sojky." "Ondřej Otevřel (20. 11. 1912) byl pochován v Dědicích u Vyškova. "Nikomu neuškodil, spíš hodně lidem pomohl. Řekl třeba: Já k vám přijdu zítra. tak ať se dotyčný schová!" Tak ho hodnotí po létech pamětník Ladislav Hladík." "Karel Sojka, nadšený přibyslavský divadelník, byl pochován v Přibyslavi. K Hladíkům chodíval poslouchat Londýn. "Těch dvou byla největší škoda," říká na adresu Otevřela a Sojky Ladislav Hladík." "Pohřeb fotil tajně Jan Vencálek, aparát měl ukrytý pod kabátem. A tak ještě dnes můžeme na méně kvalitních fotografiích spatřit vystavené rakve, jejich převoz kočáry na nádraží, vidíme špalír četníků, smuteční průvod i paní Otevřelovou, kterak kráčí za rakví svého manžela." "Přibyslavský kronikář Jindřich Vodička zaznamenal všeobecné mínění ve městě do dvou bodů: 1. Štábní strážmistr Karel Sojka byl do události dne 26. 10. 1944, která pro něho skončila tragicky, nešťastnou shodou okolností vtažen. 2. Celé město litovalo nesmírně bodrého kamaráda, dobrého vlastence a dobrosrdečného četníka atletického vzrůstu, Ondřeje Otevřela." "Lidé, kteří znali četníka Otevřela, jenž varoval uprchlíky z totálního nasazení, nikdy neuvěří, že právě on sloužil fašistům. V jejich očích pomáhal českým vlastencům své uniformě navzdory a jeho poprava byla jen sprostou vraždou nevinného." "Pokud Radomír Luža v dubnu 1999 tvrdil, že na četnické stanici v Přibyslavi nesloužil žádný Otevřel, ani Ondřej, šlo o tvrzení překvapující. Třeba byl prostě u vystřílení četníků, formálně té popravě dokonce velel, ale vůbec se o jejich osoby nezajímal, napadne nás. Trochu překvapující, snad každý člověk by se zajímal, koho vlastně zastřelil, ale třeba byl Luža výjimkou... Při studiu dobových materiálů se však ukázalo, že po válce byl Luža žalován vdovou po četníkovi Sojkovi i vdovou po četníkovi Otevřelovi a při té příležitosti padala jména obou četníků velmi často. Musel si ta jména pamatovat! Vdovy po obou četnících se v roce 1947 dožadovaly satisfakce a Luža žádal dopisem ze dne 9. 6. 1947 intervenci, aby nemusel před soud." "O výslechu přibyslavských četníků se Luža rozepsal ještě po 59 letech. Píše o nich: Jednali jako vrchnost, které se osud českého národa netýkal... byli přezíraví až arogantní... Kunderka byl až cynický... Sojka přišel ke mně a zvýšeným hlasem mne začal vyslýchat... bylo to horlivé služebníčkování... Ještě o rok později označil přibyslavské četníky za arogantní vrchnost a dodává: Kdyby kterýkoliv z četníků odsoudil tuto vraždu a nabídl, že s námi bude spolupracovat, vzali bychom ho s sebou. Ve skutečnosti je svědecky doloženo, že četník Otevřel okamžitě odsuzoval zákrok v Hřišti a že se exekučnímu komandu právě on nabízel, že se k partyzánům přidá. Jeho nabídka nebyla přijata. Luža ho nechal bez viny zavraždit a po šedesáti letech popírá jejich nabídku." "Starosta Hřiště Jaroslav Honza byl souzen ve dnech 19. a 20. prosince 1946 mimořádným lidovým soudem v Přibyslavi v budově Lesního družstva... Mezi svědky lze najít jména Radomír Luža, Jan Sec, Zdenka Otevřelová..." "Budoucí četník Ondřej Otevřel se narodil 20. 11. 1912 jako devátý ze třinácti dětí. Když mu bylo sedmnáct, jeho otec se zastřelil. Ondrovi po něm zůstalo dvacet měr polí, ale chlapec sedlákem nebyl dlouho. Dobře vařil a pekl, toužil mít hotel nebo cukrárnu. Sestra se však vdala za četníka Šindelku a ten brzy Ondřeje ovlivnil. Četníci se se nemaj špatně, slýchával od něj a poslechl. Nemohl tušit, co mu uniforma přinese. Absolvoval školu a v roce 1936 se skutečně k četníkům přihlásil v Hranicích na Moravě. Nejdříve sloužil v Horní Bečvě, pak měl být přeložen kamsi k Tišnovu. Nakonec z toho byla osudová Přibyslav. Ondřej zde získává přezdívku "Hanák" a k ní brzy nálepku slušného a spolehlivého člověka, vlastence. Varuje lidi před možným nebezpečím a některé zachrání před nejhorším osudem. Po válce jde rodině mnoho lidí děkovat za svou záchranu, jak dosvědčí paní Františka Hánová (Vltava, 29. 9. 2002). V září 1942 se Ondřej žení a příštího roku se dočká narození dcery Ivy. Zastřelení dvou mužů jeho třemi kolegy v Hřišti přineslo stísněnou náladu na celou četnickou stanici. Ondřej se nechá slyšet, že udělali chybu, že by sám postupoval jinak. Už delší dobu uvažuje, že se zapojí do odboje. Ale jak? Žádní partyzáni tu široko daleko nejsou... Po přepadení stanice se skutečně nabízel partyzánům, že půjde s nimi. Potvrdil to očitý svědek Bedřich Vokurka i přeživší četník, i když na události vzpomínal jen nerad (ČR 3 Vltava, 22. 9. 2002). Traduje se, že poslední slova Otevřelova zněla: "Nejsem ničím vinen, mám ženu a dítě!" Příliš chabé důvody pro nelítostné mstitele... Večer se polaskal s dcerkou, večeři ani nedojedl. Ráno se ze služby nevrátil. Místo něj zabušil u Glozlů přibyslavský starosta. Těžce hledal slova, jak s pravdou ven. Mladá vdova se zmohla pouze na nářek (Hánová, 17. 3. 2002). Nejhrůznější cesta jejího života vedla do márnice. Na čele jí navíc zbylo Kainovo znamení. Jako by se její muž něčím provinil. Jako by ona sama zavinila něčí smrt! Dceru Ivu později ani nevezmou do Pionýra a vdova Otevřelová také o manželovi uslyší: "To byla pěkná sviňa, když ho zastřelili partyzáni!" (ČR 3 VItava,29. 9. 2002). Co jsou platná slova uznání v městské kronice a podobně znějící slova od pamětníků, od sousedů? Raději se z Přibyslavi odstěhovala. Pryč z těch hrozných míst, která ji vzala milovaného muže. Co zůstalo nešťastné ženě? Manželova fotka pořízená krátce před smrtí a jeho šavle, která se nosila k slavnostní uniformě. A dcera, která začne pít..."
A pokud jde o můj vlastní názor, tak ten není nijak vzdálen názoru jiných lidí z Přibyslavi, kteří událost zažili osobně. Luža a Koreš měli tak kvalitní falešné dokumenty, že mohli klidně cestovat vlakem a nikoliv pěšky v dešti od vesnice k vesnici. A ještě s nápadným dalekohledem na sobě. Při četnické kontrole ve Hřišti mohli klidně falešné doklady předložit, místo toho sami vyvolali přestřelku a četníci se opětovanou střelbou pouze bránili, aby sami nebyli zastřeleni. Generál Vojtěch Luža měl nějaké zásluhy z I. světové války, ale během II. světové touto událostí navrstvil vícero chyb dohromady, což přineslo smrt jemu i jiným nezúčastněným Čechům. A generálův syn Radomír Luža je čistě podle mého názoru usvědčený lhář, který lže podle toho, jak se mu to hodí, aby se vyhnul označení za zločince, který má na rukou nevinnou krev. V Přibyslavi má generál Luža i svou ulici a je to taková místní celebrita, ačkoliv se zapsal do dějin přibyslavského regionu pouze negativně. Opět je to jen můj názor, ale četl jsem o málo známém masakru na Švédských šancích, který komunisté desítky let tutlali. Nemohl jsem si nevšimnout, že hlavní strůjce masakru, Karol Pazúr, se po masakru vymlouval na stejném principu, jako Radomír Luža, aby nebyl označen za zločince. Ale tento masakr byl výrazně horší. Nakonec komunisté potrestali soudce Antona Rašlu, který tohoto válečného zločince poslal do vězení. Tento masakr se shodou okolností udál u Přerova, odkud pocházela Václavova manželka Františka Horká, moje prababička. Čtení o masakru je jen pro odolné povahy:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_na_%C5%A0v%C3%A9dsk%C3%BDch_%C5%A1anc%C3%ADch
Připojím ještě vzpomínky mojí babičky a maminky, čili Václavovy dcery a vnučky na rodinu Otevřelových v Dobré u Přibyslavi. Moje babička Jarmila vzpomínala, jak ještě vozila
kočárek s tou malou holčičkou, dcerkou manželů Otevřelových.
Četnická stanice byla v Přibyslavi v domě pana Vokurky, dole byl nějaký obchod a nahoře v patře stanice. Pamatuji si, jak v 80. letech byla v přízemí hračkárna, kde jsem jako dítě mlsně koukal do výlohy a s Pavlem Vokurkou jsem byl osm let na základce ve třídě. Ale teď zpátky do války:
Paní Otevřelová s holčičkou Ivou se po rodinné tragédii odstěhovaly z Dobré do Vilémova. Byl to přízemní domek se žlutou fasádou po pravé ruce hned za odbočkou, když se jelo z náměstí dolů směrem k zámku. Moje babička Jarmila Glozlová tam jezdila "k tetičce na prázdniny," pomáhala hlídat tu holčičku. Paní Otevřelová, když Václava prosila, že by si přála jednu z jeho dcer do Vilémova na hlídání, nikdy neřekla, jestli by mohla přijet Fanynka, nebo Vlasta. Vždycky řekla: "A mohla by přijet Jarmilka?" Přitom žádný příbuzenský vztah mezi Glozlovými a Otevřelovými nebyl.
Teď střihnu do přelomu 70. a 80. let. Když moje mamka Jarmila, Václavova vnučka, byla se mnou těhotná, tak chodila na prohlídky k MUDr. Janovskému, kde dělala zdravotní sestru právě dcera paní Otevřelové Iva! Takže si tam ženy vždycky vyměňovaly vzájemné pozdravy. A když střihnu do poloviny 90. let, tak jsem jako čerstvý konzervatorista měl koncert se Stamicovým komorním orchestrem, který řídil můj pan učitel Zdeněk Němec, velice významná pedagogická osobnost. Koncert jsme měli právě ve Vilémově na zámku. Toho využila moje babička Jarmila a maminka Jarmila, svezly se s námi na koncert do Vilémova a ještě před koncertem se šly s paní Otevřelovou rozloučit. Paní Otevřelová už byla pouze ležící, nikdy po tragickém válečném ovdovění se už nevdala, a její dcera, zdravotní sestra, se o ni tehdy starala.
V následujících odstavcích budou už jen rodinné příhody a jakási omáčka, která nic neřekne cizím lidem. Ty příběhy mají význam jen pro naši rodinu.
Václav Glozl byl z 11 dětí, ale dospělosti se jich dožilo méně. Měl sestru Augustu narozenou 5. 8. 1896, která byla oddána 18.5.1920 s Antonínem Niklem a 20.9.1923 vstoupila do husitské církve, což pro nás dnes není podstatné. Z manželství měla dva syny a dceru. Synové se jmenovali Vladimír a Miroslav, což byli bratranci mojí babičky Jarmily Glozlové - Pospíchalové. Tito Niklovi pocházeli z Nížkova, kde měli na náměstí holičství. Vladimír Nikl někde přednášel jako komunistický ideolog a měl díky straně krásný velký byt v Praze na Kubánském náměstí. Moje mamka s babičkou vzpomínaly, jak u něho byly na návštěvě. Adresu nemám, ale údajně ten dům, kde bydlel Vladimír Nikl, měl vepředu podstavec se sochami. Dnes z fotografií nic takového na Kubánském náměstí nemůžu najít. Jediná socha na domě je až o 2 kilometry dále v Kodaňské ulici.
Mirek Nikl nakonec
pracoval v komunistické vládě jako poslanec. Moji prarodiče z
máminy strany vyprávěli, jak někdy byly v televizi záběry z
poslanecké sněmovny a Mirek Nikl tam byl k vidění. A k tomu se
vážou příhody s Václavem Glozlem. Pochopitelně Václavova
sestra Augusta chtěla občas navštívit svého bratra v Dobré i se
svými syny. A když měl přijít na návštěvu i Mirek Nikl, tak
Václav Glozl vždycky začal křičet: "Ten bolševik mi přes
práh nesmí!" A návštěva vždycky dopadla tak, že všichni
byli v domě na návštěvě, ale bolševik Mirek Nikl musel zůstat
na dvoře, kde bylo posezení. Opravdu Václav vlastního synovce do
domu nepustil! To by odpovídalo mému přesvědčení, že Václavovo
utrpení v ruském zajetí na Sibiři bylo způsobeno právě
bolševiky. Z toho pramenil jeho bytostný odpor ke komunistům,
ačkoliv i Václavův bratr Karel byl očividně též levicového
smýšlení. Když se moje babička Jarmila Glozlová vdala za Josefa
Pospíchala z Modlíkova, tak Pospíchalovi kolikrát zvali Niklovy
na zabijačku. A moje maminka mi povídala, že ač to byli takto
vysoce postavení komunisti, tak se na návštěvě u nich v
Modlíkově vždy chovali zcela normálně a hezky.
Když jsme u bolševiků, není to jediná naše rodinná zkušenost s úskalími totalitního režimu. O tom se zmíním ještě u jiných předků, které zpracuji později. V podstatě jsem neplánovaně symbolicky pomstil svého blízkého Václava až já, ale kdyby to nebylo v dnešní svobodné době, dopadl bych taky špatně. Dnes je móda mezi pravičáky nadávat na komunisty, člověk se tím nemusí tajit, protože mu nic nehrozí. Ale spousta těch, co na komunisty dnes nadávají, zůstává jenom u těch slov. Přitom veškerou domácí elektroniku mají přímo od čínských firem, odkud jdou naše peníze rovnou do kapes čínským komunistům. Já vím, že se člověk těžko vyhne věcem Made in China, ale už je mnohem menší zlo kupovat evropské, japonské, či americké značky. Je mi jasné, že také mívají fabriky v Číně, ale přece jenom ty peníze nejdou do Číny takto přímo, když ta značka je evropská, americká, či japonská. Já bych mohl o Číně dlouho mluvit, celou jsem ji procestoval jako houslista, ale to už odbočuji. Nakonec jsem svého milého Václava symbolicky pomstil. Jedna věc jsou slova, druhá skutky. U nás ve městě máme jednoho opravdu zlého bolševika a stalinistu. Když jsem viděl, čeho je schopen, natolik mě to pohoršilo, že jsem ho šel na Policii udat. On už byl mockrát souzen za různé věci, kterých se dopouštěl, já nebyl jediný, komu jeho chování hnulo žlučí. On totiž v našem městě pronásledoval válečné uprchlíky z Ukrajiny a veřejně je kyberšikanoval. Přitom oni si u nás zachránili holou kůži, zvlášť matky s malými dětmi, a ještě se začlenili do společnosti. Když to dělal, vzbouřila se ve mně krev mých pradědů a udal jsem ho. Řečeno čistě obecně, nezávisle na tomto bolševikovi, když někdo bude pronásledovat slabé a zranitelné, tak se jich zastanu tak, abych pronásledovatele zastavil. Když jsem byl předvolán k soudu, abych svědčil, stál jsem tam sám proti němu a jeho právníkovi. Příjemné to nebylo. Právník se mě snažil shazovat, ale v konečném důsledku jsem byl neprůstřelný. Hezky jsem mu to tam osolil svou výpovědí a tento stalinista podle slov ostatních svědků tam seděl jak oukropeček. To umí každý nadávat na komunisty, ale udat ho a jít mu to k soudu osolit, to nikdo z mého přímého okolí neumí. To se najednou všichni bojí.
Václav Glozl
byl vynikající trumpetista podle svědectví ostatních muzikantů,
kteří ho slyšeli hrát. Já s ním žádnou nahrávku žel nemám,
abych to mohl posoudit jako odborník. Ale samozřejmě vím, že to
byl amatér. Jednou se stalo, že on doma cvičil různé písničky
a jeho tři dcery do toho zpívaly. Okolo jejich domu šel jakýsi
člověk, náhodný kolemjdoucí, slyšel hudbu a zpěv a normálně
vlezl dovnitř v domnění, že je to hospoda. :-D
Tři dcery manželů Glozlových měly mezi sebou různé vztahy a v dětství obzvlášť. Nejstarší byla Fanynka, prostřední Vlasta a nejmladší moje babička Jarmila. A jednou tyto dcery, když byly ještě hodně malé, našly doma sklenici se sádlem. Jestli to bylo husí sádlo žluté barvy, to nevím. Každopádně děvčata to omylem považovala za med, protože pravý med očividně nikdy neviděla. Tak se tři sestry do sklenice pustily, ale ta nejstarší neustále odstrkovala tu nejmladší, aby jim náhodou moc neujedla. Dopadlo to tak, že Fanynka s Vlastou byly potrestány bolením břicha, kdežto moje odstrkovaná babička Jarmila byla naprosto v pohodě. :-D
Fanynka víckrát odmítala ustoupit své nejmladší sestře. Třeba moje babička Jarmila se na základní škole dobře učila, ale nikam na střední už jít nemohla, protože rodiče měli peníze jen na vzdělání jedné dcery. A to si Fanynka uměla vydupat. Přesto můj praděda Václav se snažil odstrkovanou Jarmilu podpořit zase jinak i za cenu schválností. Tuhle jednou měla být ve městě tancovačka, kam chtěla jít jak Jarmila, tak Fanynka. Ale parádní šaty měly holky jen jedny. Nejdříve to dopadlo tak, že Fanynka si šaty vynutila s tím, že je prvorozená a už to vypadalo, že Jarmila zůstane doma. Jenže jejich otec Václav vymyslel vtipnou věc. Zařídil, aby se Jarmila dostala do stejné místnosti, kde byly šaty a pod okno z venku jí dal židli. Takže se moje babička oblékla do šatů, oknem se nepozorovaně dostala z domu ven na tancovačku a bylo to vyřešené. Pak už jen přišla Fanynka a nemohla šaty najít. :-D
Na babiččinu sestru Vlastu si ještě z dětství pamatuji. Ona se vdala do Havlíčkova Brodu za pana Slámu a žila o dost jinak, než my v Modlíkově nebo ostatní v Dobré. Zemřela ještě během mého dětství. Když k nám jezdila do Modlíkova na návštěvy, nemůžu nevzpomenout na jednu vtipnou historku. Nevím, jestli v 80. letech se v potravinách nedaly sehnat lentilky ve větším množství, ale my jsme v Modlíkově byli čtyři děti, já, sestra, bratranec a sestřenice. A prateta Vlasta mezi nás rozdělila jedno balení lentilek. :-D Vysypala je na hromádku doprostřed stolu a potom je přesunovala po jedné směrem každému z nás na jeho vlastní hromádku. :-D
A ještě taková perlička z rodiny, která dokazuje, jak je ten svět malý. Václav Glozl byl majitelem různých polností. Jedno z polí, co mu patřilo, bylo na západním konci Přibyslavi. Moji prarodiče naopak z tátovy strany si pozemek v 60. letech koupili, aby na něm postavili náš rodinný dům s velkou zahradou. Tehdy moji prarodiče museli pole od Václava Glozla odkoupit. V domě vyrostl můj táta se strejdou, táta si vzal za ženu Václavovu vnučku Jarmilu, která se narodila už v Modlíkově, tam jsem se narodil i já se sestrou. Potom táta přibyslavský dům přistavěl a přestěhovali jsme se do něho naše mladá rodina z Modlíkova. No a nyní se kruh uzavírá. Pole, které kdysi patřilo mému pradědovi Glozlovi z máminy strany, se očividně dostane do mého majetku v podobě našeho pozemku se zahradou. Čili pozemek bude opět vlastnit Václavův potomek - já.
Naše rodinné fotky i s popisky jsou uměle obarvené skrze AI a barvy jsou jen přibližné. Časem dodám ještě fotku Ondřeje Otevřela. V albu je ještě více podobných fotek bez odkazu níže.
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1674575110
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1674575052
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1674575020
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1675175630
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1674574976
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1674574963
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1675175624
https://www.rajce.idnes.cz/album/ZXzaiRyuiZUYf1dM/1674574946